6 životních milníků, které mi dopomohly k podnikání, aneb proč píšu tento blog – část I.

Poslední roky, když někomu začnu vyprávět o svém životě, často slýchávám reakce typu „Kde jsi vzala sílu být s miminkem na všechno sama? To já bych nikdy nedala.“, nebo „Jak to všechno dáváš sama finančně? My jsme dva a pořád nic nemáme, zatímco ty jsi úplně v pohodě.“, nebo „To jako platíš sama celou hypotéku?“, nebo taky „Neříkej, že ženská jako ty nemůže najít chlapa!“.

Málokdo se takhle neptá, protože málokdo si prošel situací podobnou té mé. Takže většinou vyprávím a vysvětluju do hloubky souvislosti, proč se vše odehrálo tak, jak se odehrálo, a co mě vedlo k mým rozhodnutím. Každý máme ve svém životě milníky, které nás donutí si něco uvědomit a posouvají nás dál a výš, a já jsem měla posledních 6 let těchto 6 následujících.

1. Narození syna

Do narození syna jsem byla součástí davu, tzn. běžná ovce. Všechno naplánováno, plná očekávání, takže nakonec plná zklamání, plná zoufalství a nic nefungovalo. Mé osobní hranice byly dány okolním „tohle musíš“, „tohle nesmíš“„takhle se to nedělá“. A mě nenapadlo, že tyhle hranice mi určuje někdo, kdo k tomu není vlastně vůbec kompetentní, a že mě to neskutečně omezuje a zaslepuje.

Na konci března roku 2014 se narodil Matýsek. Předčasně, o tři týdny. Dívala jsem se na něj, držela jej v náručí a postupně jsem začínala chápat, jak moc mé nevědomé bytí a nešťastné manželství ovlivňuje i jeho, jak na vše reaguje. A on si to vůbec nezasloužil. Naopak, zasloužil si maximální lásku, šťastnou mámu a vyrůstat ve spokojeném prostředí. Vnitřní tlak byl během prvních tří měsíců tak obrovský, že jsem se rozhodla.

Rozhodla jsem se nežít dál v manželství, kde k sobě nejsme navzájem kompatibilní. Teď už nešlo jen o mě, ale šlo i o Matyho. Nechtěla jsem, aby mě vídával zlomenou, uplakanou, vynervovanou a nešťastnou a aby se můj stres přenášel na něj. Nechtěla jsem, aby nefungující manželství bylo pro něj vzorem. To, že jsem trpěla já, to byl můj vlastní problém, mé rozhodnutí, ale Maty si tohle nevybral. Teď jsem rozhodovala za dva. Buď manželství rozseknu a srovnám se, nebo se utrápím a odnese to i Matýsek.

Byl začátek července 2014 a já jsem z okna dětského pokoje sledovala manžela, jak s pár věcmi odchází. Na mou vlastní prosbu jsem zůstala sama. S miminkem, s čerstvě částečně opraveným starým domem, s obrovskou zahradou, s hypotékou, s mateřskou a s pár drobnýma úspor.

Nevěděla jsem, co budu dělat, až mi třeba zateče do domu nebo přijde povodeň. Byla jsem tady sama, s celou rodinou 30 km vzdálenou, a taky poprvé sama na celý dům. Co jsem naopak věděla s naprostou jistotou, byl fakt, že mě čeká od teď spousta překážek, výzev, spousta práce a že budu určitě někdy sražená na vlastní kolena a že to opravdu nebude snadné. A stejně tak jsem věděla, že to prostě zvládnu, protože už jen tím rozhodnutím zůstat sama se mi obrovsky ulevilo.

Tohle bylo mé první vědomé rozhodnutí založené čistě na intuici. Poprvé jsem se sama přestala bát vystoupit z davu a jít si vlastní cestou, i když budoucnost byla hodně nejistá. Kdybych se tenkrát takhle nerozhodla, určitě by mě má cesta nepovedla až do pozice, kdy budu chtít vybudovat svou vlastní značku.

Důkaz toho, že jsem se rozhodla správně, jsem viděla každý den v Matýskovi. Usmíval se na mě celé dny a to mě neskutečnou měrou dobíjelo.

Naše první společná fotka v době, kdy jsme zůstali sami (červenec 2014).

2. Sama na dům

Věděla jsem od prvního okamžiku, že s tím domem k sobě patříme. Byl asi 90 let starý, když jsme ho kupovali, ale měl svou duši a to mě k němu táhlo, takže i přes pokročilé těhotenství jsem denně škrábala omítky a malovala zdi a objednávala koberce, kachličky a spoustu dalších věcí. Manžel mi nechával volnou ruku, takže jsem si ho zařizovala čistě podle sebe.

Milovala jsem to tady. Milovala jsem dispozici domu, kdy mě každé ráno budilo slunce a provázelo mě celý den v obýváku a kuchyni. Nádherné dřevěné schodiště, klavír v patře a obrovská zahrada se všemi ovocnými stromy, keři, s vlastním skleníkem, pergolou a krbem, to byl můj splněný sen. Tady jsem mohla prostě volně dýchat a potřebovala jsem tady být, aniž bych dokázala racionálně odůvodnit, proč tomu tak je.

Nedokázala jsem si představit, že bych měla jít s Matýskem bydlet zpátky k našim, ani za cenu toho, že bych ušetřila. Potřebovala jsem se osamostatnit a pořádně si sama osahat, co to zodpovědnost.

Proto jsem každý den vstala a pomalu se učila…starat se o Matyho a souběžně dům. Matýsek poznal, jak si užívám zahradu i dům, a byl pohodové a spokojené miminko. Celé léto prospal v kočárku na zahradě a já jsem mohla pěstovat vlastní zeleninu, sekat zahradu, sbírat ovoce, zavařovat přesnídávky a budovat si po kouscích okrasnou část zahrady.

Co jsem zvládla fyzicky sama, to jsem si udělala. Na co jsem byla krátká, v tom mi pomohl taťka. Mamka hlídala Matýska a my s taťkou jsme venku pracovali. Vozili jsme uhlí do kotelny, odklízeli stavební suť a nepoužitý materiál, sekali trávu, nebo česali ovoce.

První rok byl hodně náročný, protože jsem se potřebovala seznámit s celým chodem domu, od topení, po větrání a údržbu domu. Několikrát mi vyhasl kotel, protože jsem zapomněla přiložit, v obýváku jsem měla mravenčí dálnici, vytekl mi mrazák v kuchyni, tráva mi přerostla tak, že jsem ji musela sekat nadvakrát (což při výměře 2500 m2 není žádná slast ani pro milovníky sekání), zatékalo mi střechou do domu…ale překvapivě mě nic z toho nezabilo.

Jednou z důležitých dovedností, kterou jsem se musela velmi rychle naučit, byl špičkový time management. Povinností bylo opravdu hodně, takže jsem byla několikrát denně postavena před otázku, která z činností je teď důležitá a která naopak může počkat a na jak dlouho. Tím jsem se naučila stanovovat si priority a hodně se mi ulevilo, když jsem si přiznala, že všechno současně stihnout nemůžu.

Denně jsem vystupovala z komfortní zóny a získávala zkušenosti. A každý další problém už se mi řešil mnohem lépe, snáze a hlavně jsem byla schopná čelit mu s mnohem větším klidem a s racionálním uvážením bez zbytečných emocí. Malými kroky jsem se denně posouvala dál, a když jsem se po čase za sebou ohlédla a uviděla kus práce, čisto a nádheru toho, co se mi podařilo vlastními silami vytvořit, byla jsem na sebe hrdá.

Naučila jsem se, že když chci něco změnit a něčeho dosáhnout, musím za tím jít. Je jedno, kolik mi to zabere dní, nebo let. Každý krok kupředu se počítá. Stejný princip dnes využívám ve svém podnikání a denně dělám kroky, někdy obrovské, někdy malé, které vedou k tomu, abych vlastní značku skrz svůj e-shop úspěšně dostala k lidem domů.

Moje bylinková zahrádka okolo starého sklípku (červen 2017).

3. Mimo dav

Samotné s Matýskem a domem se mi podstatně měnily hodnoty. Ze dne na den jsem se ocitla mimo dav a začala si pomalu formovat vlastní úsudky, budovat vlastní rozumovou i citovou základnu, stejně tak jsem postupně objevovala sama sebe. Začala jsem se rozhodovat opravdu čistě sama za sebe a byla to překvapivě neskutečná úleva.

Zjistila jsem, že nemusím jít s davem a řídit se cizími radami. Že si nemusím stěžovat a naříkat. Že nemusím pořád jenom něco řešit a tlačit na pilu. Že si nemusím pořád dokola přehrávat v hlavě všechny křivdy a pořád dokola je řešit a obhajovat se. Že se naopak vlastně vůbec nic nestane, když rozhodnutí odložím do doby, než si budu opravdu jistá.

Při každém zjištění jsem byla opravdu překvapená, že mám vlastně i jinou možnost. Že mám skutečnou možnost volby a mohu si svobodně zvolit, zda chci všechno řešit nebo nechci. Naučila jsem se říkat „ne“ své vlastní hlavě a nechávala běh věcí trochu více plynout svým tempem. Dost mi v tom pomohl hlavně fakt, že jsem musela ze všech denních záležitostí, kterých nebylo málo, vyselektovat vždy ty opravdu důležité a tíhou těchto důležitých věcí jsem se naučila postupně vypouštět ty méně podstatnější.

Tímto přístupem rychle přestalo záležet na tom, že nemám na nové boty. Rodičovská padla na hypotéku, výživné stačilo na plínky a sunar, přesto jsem se přestala trápit, že nemáme finance na nic víc. Měli jsme s Matym střechu nad hlavou, tekoucí vodu, několikrát denně co do úst a hlavně jsem měla spokojené dítě. Ve značkových tepláčcích by mu tepleji stejně nebylo. Začala jsem získávat radost z kdejaké maličkosti a energii z každého vyřešeného problému a překonané výzvy. A přesně tohle mě obrovsky posouvalo v uvědomování sama sebe, svých hodnot a své podstaty.

Časem jsem si vypěstovala i vlastní pravidlo „2x a dost“. V praxi to znamenalo, že když jsem se o něco pokoušela už podruhé a přesto to nevyšlo, tak mám pro tuto chvíli přestat. Vysvětlení bylo prosté. Buď jsem šla nesprávnou cestou, nebo jsem šla správnou cestou, ale v nesprávnou dobu. Další snažení a tlačení na výsledek bralo jen spousty energie a té jsem neměla nazbyt, takže jsem to utla. Když jsem se po čase k záležitosti vrátila, nebo jsem byla souhrou okolností donucena se k ní vrátit, dokázala jsem ji pokaždé vidět s odstupem a správné řešení se našlo lehce a v podstatě samo s minimem vydané energie.

 

…takhle jsem se potloukala svým životem 2,5 let na mateřské, než jsem se vrátila zpět do zaměstnání. Byly to nádherné roky, i když jsem tu „nádheru“ viděla až skrz prožitou bolest. A čím větší byla, tím větší odměnu v podobě poznání a uvědomění jsem na oplátku dostala zpět. Pokaždé, když jsem se rozhlédla okolo sebe a viděla jsem, jak se lidé honí, obětují zdraví a svůj čas jen kvůli penězům, majetku, dovolené nebo nefungujícím vztahům a jaký má tohle dopad i na jejich děti, byla jsem vděčná životu za každou ránu, kterou jsem dostala.

Další 3 milníky najdete v druhé části tohoto článku, pokračování přístě 😊

Mějte se moc krásně,

Vaše Veronika

"Mou vášní je vyrábění dekorací z přírodních materiálů. Motám koule z vlny, bavlny, juty, sisalu a lnu, a to jako lampy, lustry, nebo čistě jako dekorace do domu i na zahradu. Také odlévám betonová srdíčka a betonové květináče. Tvoření mě baví, naplňuje a vidím v tom svůj smysl života. Přeji si, abych vám mohla předat kousek svého nadšení, své energie a kousek sama sebe. Stejně tak si přeji, abyste v mé práci našli i vy svou zálibu, aby mé výrobky krášlily váš domov a...rozjasnily vaše srdce."
Komentáře
  1. Michaela Kopecká napsal:

    Fandím Vám a držím palce. Ať Vám štěstí přeje nejen v podnikání, péči o syna i o dům, ale i v lásce.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů