6 životních milníků, které mi dopomohly k podnikání, aneb proč píšu tento blog – část II.

Do práce na úřad jsem se vracela jako jiný člověk, než který odcházel na mateřskou. Díky 3 již prožitým milníkům jsem byla vyrovnanější a mnohem silnější. Jako bonus jsem vnímala jistý vyšší příjem a říkala jsem si, že teď už určitě potkám i toho správného muže a bude všechno, jak má být. Přesto mi život postavil postupně do cesty další 3 milníky.

4. Matyho nemoci

Matýsek nástup do školky nezvládal a vždy po zdravém týdnu nastoupilo několik nemocných. Každý měsíc angína, která vždycky přešla na kašel. Každý měsíc antibiotika a sirupy na kašel, na horečku, na uklidnění.

Po půl roce těchto nemocí jsme byli vysláni do dětských lázní a tam se mi začínaly otevírat oči, bohužel skrz téměř denně padající bradu. Ošetřující lékaři se různě střídali, takže jeden lékař nasadil Matymu léky a vnutil mi svou teorii a druhý lékař následující den léky vysadil a teorii kolegy shodil. Zůstávala jsem stát jak opařená a pozorovala, jak každý den nutí dvouleté dítě, aby mu mohli zase strčit špachtli do krku, a jak mu při angíně dělají dvakrát denně CRP.

Začínala jsem chápat, že ačkoliv jsou to všichni odborní lékaři, dělají si z mého dítěte pokusný vzorek. A to jsem dost těžce nesla, takže jsem celou jejich eskapádu začala bojkotovat a začala vést k nelibosti lékařů s nimi diskuze o příčinách Matyho nemocí a o možných léčbách, konkrétních krocích i konkrétních lécích a jejich následcích na imunitu. Za celých 6 týdnů jsem nedostala ani jednu odpověď, která by Matýskovi pomohla a vyléčila ho.

Po příjezdu domů už jsem se zhnuseného pocitu z neosobního přístupu lékařů nedokázala zbavit a naopak jsem se pouze utvrzovala v tom, že je tudy cesta nevede. Ani ve čtyřech letech Maty nemluvil, nereagoval adekvátně svému věku a nedokázal se přizpůsobit kolektivu, protože mu nerozuměl. Takže jsme museli navíc ještě absolvovat neurologické, logopedické a psychologické vyšetření. A všude jsem měla pocit, že buď už jsem se opravdu zbláznila, nebo je celé zdravotnictví postavené na businessu s léky, nehledě na zdraví pacienta. Všichni lékaři už ve dveřích poznali, že Maty potřebuje vytrhnout nosní mandle, nejlíp odoperovat i ty krční. Opakovaně předepisovaná antibiotika Matymu nadále ničily imunitu. Sice byl vyřešen akutní problém, ale z dlouhodobého hlediska to byla brána k další nemoci.

V květnu 2018 jsem spíš už ze zoufalství navštívila s Matýskem paní léčitelku. Ta si Matyho prohlédla a stanovila svou diagnózu – sníženou imunitu primárně jako následek očkování hexavakcínou v 6ti týdnech a dále také jako následek všech léků, které mu byly za ty 4 roky podávány. Maty měl v sobě značné množství těžkých kovů, různých virů a bakterií a také zánět jater. Paní léčitelka nasadila Matymu své preparáty a svou léčbu. Pravidelně jsme k ní docházeli každý týden, Maty se postupně rozpovídal a po třech měsících měl 75% zlepšení na mozku. Sama jsem viděla jeho obrovský pokrok, takže jsme navštěvovali paní léčitelku každý týden po celý rok.

Samozřejmě že ještě občas nemocný Maty nadále byl a protože jsem potřebovala paragraf při každé nemoci, byla jsem nucena chodit s ním k obvodní lékařce. Nechávala jsem ji však při jejich názorech a recepty vyhazovala. Naučila jsem se vypouštět i varování lékařky, jaké následky může mít streptokok nalezený ve stěrech Matyho krku při poslední angíně. Každou nemoc jsem raději řešila s paní léčitelkou. Sice máme od poslední návštěvy na Matyho kartě u obvodní lékařky lístek „v péči léčitelky“, ale to mě nijak netrápí, protože zdravější dítě je pro každou mámu to největší odměnou.

Od února 2019 jsem doma a nepotřebuju paragraf, takže k lékařům už nechodíme. Vše řeším s paní léčitelkou, nejen Matyho zdravotní stav, ale i své neduhy a starosti. Paní léčitelka mě naučila dívat se na vše komplexně a vidět souvislosti tam, kde mě nikdy nenapadlo hledat odpovědi.

Otevřely se mi nové dveře v tom, že i když lékař stanoví diagnózu a nasadí léky, tak s jeho postupem souhlasit jednoduše nemusím a můžu si jít vlastní cestou. Tou, kterou já považuju za správnou a ve které vidím smysl. Lékaři byli první autoritou, kterou jsem odmítla slepě přijímat.

Často jsem pak mimo zdravotnictví narážela na osoby, které si svou nadřazenost uměle budovaly nehledě na fakt, že neměly schopnost být přirozenými lídry, a arogantně považovaly za samozřejmé, že ostatní, včetně mě, je budou následovat a respektovat jen proto, že ony to tak chtěly a někdo je za autoritu označil.

Pro mě ale autoritou nebyly. Naučila jsem se se vším respektem k nim, jako ke každé jiné osobě, s nimi jednoduše nesouhlasit a také to otevřeně a v klidu říkat. Vyslechla jsem si jejich názor, ale sama jsem měla své racionální důvody, na základě kterých jsem jednala a rozhodovala se.

Dnes jsou při rozvoji mé značky důležití lidé, kteří mě samovolně motivují tím, jací doopravdy jsou. Jak dokázali několikrát znovu vstát, postavit se na nohy a vybudovat si svůj vlastní business i přes všechny nástrahy a překážky, které museli překonat. V těchto lidech je síla, která se přenáší dál a která mě inspiruje k tomu, abych i já šla denně za svým cílem a nevzdávala se.

5. Návrat do práce

Do práce na úřad jsem se vracela v srpnu 2016 s tím, že si finančně polepšíme. Potřebovali jsem už nutně pořídit bezpečnější auto, novější boty by se mi taky už hodily. Matyho, ještě nemluvícího, jsem ráno zavezla většinou jako prvního do školky a šla jsem do práce vydělat peníze.

Před odchodem na mateřskou jsem si v práci chodila vždy pro rady, jak co udělat. Teď jsem si vzala raději do ruky zákony a jejich výklady a sama jsem si v klidu nastudovala možná řešení mého problému. Dokázala jsem si pak rozumově odůvodnit své postupy, což bylo jak pro mě samotnou, tak pro klienty přijatelnější, než dřívější neurčité „no prostě to tak je, takhle se to dělá“.

Práce samotná mě bavila, viděla jsem za sebou výsledky a taky jsem měla ráda práci s lidmi, takže tady problém nebyl. Ovšem mít vlastní zdravý rozum a být samostatná ohrožuje systém a je to nežádoucí, proto jsem se čím dál častěji potýkala s negativními reakcemi.

Od prvního měsíce v práci jsem cítila, že už se nedokážu vrátit zpátky mezi ovce, které následují z vlastní pohodlnosti dav jen proto, že přemýšlet vlastní hlavou a jednat podle svých uvážení je namáhavější. V davu už jsem byla, necítila jsem se tam dobře a bralo mi to spoustu energie. A od prvního měsíce v práci jsem taky věděla, že potřebuju jít vlastní cestou, že chci podnikat, jen jsem ještě neměla jasnou představu, v jakém oboru. Lákalo mě tvoření, ale utvrzovala jsem se v duchu v tom, že tímhle se přece uživit nejde, že se musím živit něčím reálným.

Téměř dva roky jsem balancovala na hraně, zda zvolit peníze, nebo svůj život. Ptala jsem se pořád dokola sama sebe, jak jistý výdělek zvýšil kvalitu mého života. Ztrácela jsem samu sebe, neměla jsem čas na Matyho, dům, zahradu, ani na tvoření. Místo domácí zeleniny a ovoce jsme často jedli kupované. Místo, aby Maty trávil čas se svou mámou, musel ho trávit s dětmi, se kterými se nedorozuměl a tím pádem byl často terčem posměchu. Po roce ve školce se naučil první větu – „děti bijí“.

Pozitivní určitě bylo to, že jsem měla dostatek financí na Matyho léčbu u paní léčitelky, protože „smysluplnou“ léčbu pojišťovna nehradí. Vydělala jsem na auto, i na ty boty. Finance jsme bezpochyby oba potřebovali, ale ne za tuhle cenu.

Negativní reakce vůči mě se stupňovaly, přesto jsem dál odmítala poslušně sklonit hlavu a přizpůsobit krok. Naopak, dala jsem výpověď a odešla dočasně do soukromé sféry. Do projekční kanceláře jsem nastoupila v červnu 2018 a v prosinci dala výpověď i tam. Už jsem věděla s naprostou jistotou, že chci svou vlastní energii vkládat do sebe samotné, ne budovat cizí jméno. Dala jsem výpověď i za cenu toho, že budu zase otáčet každou korunu.

Od února 2019 jsem opět byla doma a opět se mi ulevilo, že mám svůj klid, svou svobodu a můžu volně dýchat. Měli jsme s kamarádem naplánovanou vlastní projekční kancelář, ale všechno se stavělo proti mně. Po dvou měsících odřekli do jednoho dohodnutí spolupracující projektanti, zakázky nepřicházely. Pravidlo „2x a dost“ mi bylo posvěceno i shora a pro jistotu mi hned na to odešel i notebook.

V dubnu 2019 jsme s Matýskem a našima odjeli na dovolenou k příbuzným do Německa. Měsíc před odjezdem jsem začínala mít nevysvětlitelný pocit, že tam moc potřebuju jet, jako bych si jela pro nějaké řešení. A ono také přišlo. Procházela jsem se sama vinicemi, bylo krásně teplo, 24°C, svítilo sluníčko a do mě se vlila nezlomná jistota, že tvoření je to, co opravdu chci dělat. Že chci motat koule a odlévat beton a vymýšlet spousty dalších dekorací, že tohle je moje vášeň. Cítila jsem, že tudy vede moje cesta a že sama moc dobře vím, že mám schopnost a sílu tou cestou jít.

Po příjezdu domů jsem následovala intuici, nakoupila materiál a začala tvořit. Koulí máme už plný dům a já postupně buduju svou značku. Neprodala jsem ještě ani jeden výrobek a zatím si připravuju svou živnou podnikatelskou půdu pod nohama, ale s jistotou vím, že jednou zmáčknu pomyslný červený knoflík a všechno se rozjede tím správným směrem.

Nedávno volal jeden známý s nabídkou, zda nechci u nich pracovat. S lehkostí, hrdostí a úsměvem jsem odmítla.

6. Hledání muže

Bylo dost těžké být na všechno fyzicky i psychicky sama a potřebovala jsem oporu, podporu a taky pomoc. Vždycky jsem si říkala, že na tom nejsem tak špatně, že si partnera časem najdu. Z počátku jsem měla dost práce sama se sebou, s Matýskem a domem, takže jsem nikoho nehledala, ale po dvou letech jsem hledat začala. Přihlásila jsem se na seznamku a začala jsem zjišťovat, že realita je úplně mimo mou představu a že to tak snadné nebude.

Poznávala jsem postupně vlastnosti, které jsem už nedokázala u svého partnera akceptovat, a seznam těchto vlastností se neustále prodlužoval. Někteří mi byli sympatičtí, ale spíše z nouze, ať nejsem sama. Nedokázala jsem být s někým, kdo žije ve své bezpečné ulitě a nechce pracovat na tom, aby mohl růst. Nemohla jsem být s někým, kdo byl slabší než já a srážel mě zpátky dolů. Občas jsem už byla z hledání zoufalá a občas i pořádně tlačila na pilu, čímž jsem si ještě více ubližovala. Hlava říkala „vydrž“, ale srdce bylo hladové.

V lednu 2019 jsem konečně potkala úžasného muže, do kterého jsem se během pár dní zamilovala. Po krásném vzletu vzhůru však následoval do měsíce o to větší pád a já jsem si tím ublížila tak, jak nejvíc jsem mohla. Zklamání bylo obrovské a bolest ještě větší.

Nechápala jsem, proč se mi to pořád dokola děje, a potřebovala jsem nutně odpověď, kde dělám chybu. A taky jsem tu odpověď našla – v karmických zákonech. Bolestí jsem byla donucena v karmu uvěřit a smířit se s ní. Potkávala jsem muže, kteří mě zrcadlili a kteří mi měli pomoci si uvědomit, kde mám své slabiny a na čem musím ještě zapracovat. Čím větší bolest jsem prožívala, tím většího posunu jsem nakonec dosáhla.

Zpětně jsem za všechny tyhle bolesti ráda, protože nebýt jich, nejsem dneska tak silná a uvědomělá. Dneska už to vidím tak, že co se má stát, to se stane, a nemá smysl se proti tomu nikterak vzpouzet a ani se kvůli běhu událostí v našem životě trápit. Dostáváme přesně to, co potřebujeme, a vše se děje přesně tak, jak má. Naše špatná rozhodnutí nejsou chybami, ale dalšími zkušenostmi, které na naší cestě potřebujeme k tomu, abychom rostli. Ano, je to kruté, ale je to tak. Stačí to přijmout jako fakt, nebojovat proti tomu, otevřít se, koukat kolem sebe a život nás sám povede tam, kudy máme jít.

Teď už muže nehledám. Nečekám, že šťastnou mě udělá někdo jiný, protože jediný člověk, který mě skutečně šťastnou udělat může, jsem já sama. Sice vím, že na sobě potřebuju ještě ve spoustě úrovních zapracovat, ale taky už jsem své štěstí sama v sobě našla. Věřím v bezmeznou lásku a vím, že jednou, v ten správný čas, svého životního partnera potkám.

 

…tohle je 6 mých dosavadních milníků, kterým vděčím za to, jaká jsem, a za to, že mám dnes sílu vstát a budovat svou vlastní značku rukodělných výrobků a plnit si tak svůj sen. Taky mám sílu říct veřejně svůj příběh a to z jediného důvodu. Zjistila jsem, že lidé potřebují vědět, že občas jsme všichni na dně a že je to normální. A stejně tak je normální cítit potřebu se vzepřít, vystoupit z davu a jít tam, kam nás táhne intuice a srdce.

Aniž bych to plánovala a vyhledávala, můj životní příběh často dokresloval téma mého podnikání, inspiroval ostatní a pomohl jim v jejich rozhodnutích správným směrem. Proto jsem se rozhodla psát blog a to nejen o svých výrobcích, ale i o svých životních radostech a strastech. Má značka to jsem já a můj život a nejde to od sebe oddělit. Jestli budu svým příběhem motivovat alespoň jednoho z Vás, má tenhle blog smysl.

Přeji Vám všem, abyste se měli rádi a abyste byli šťastní a spokojení. Mějte se moc krásně,

Vaše Veronika Minářová

"Mou vášní je vyrábění dekorací z přírodních materiálů. Motám koule z vlny, bavlny, juty, sisalu a lnu, a to jako lampy, lustry, nebo čistě jako dekorace do domu i na zahradu. Také odlévám betonová srdíčka a betonové květináče. Tvoření mě baví, naplňuje a vidím v tom svůj smysl života. Přeji si, abych vám mohla předat kousek svého nadšení, své energie a kousek sama sebe. Stejně tak si přeji, abyste v mé práci našli i vy svou zálibu, aby mé výrobky krášlily váš domov a...rozjasnily vaše srdce."
Komentáře
  1. Sue napsal:

    Nasla si seba 🙂
    Uzasne clanky, obe.
    To dobre, co potrebujes, Ti zelam 🙂 S uctou, Susanne

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů