Můj příběh

"Mou vášní je vyrábění dekorací z přírodních materiálů. Motám koule z vlny, bavlny, juty, sisalu a lnu, a to jako lampy, lustry, nebo čistě jako dekorace do domu i na zahradu. Také odlévám betonová srdíčka a betonové květináče. Tvoření mě baví, naplňuje a vidím v tom svůj smysl života.

Přeji si, abych vám mohla předat kousek svého nadšení, své energie a kousek sama sebe. Stejně tak si přeji, abyste v mé práci našli i vy svou zálibu, aby mé výrobky krášlily váš domov a...rozjasnily vaše srdce."

Moc Vás všechny zdravím,

jmenuji se Veronika Minářová a mou vášní je vyrábění dekorací z přírodních materiálů. Motám koule z vlny, bavlny, juty, sisalu a lnu, a to jako lampy, lustry, nebo čistě jako dekorace do domu i na zahradu. Také odlévám betonová srdíčka a betonové květináče.

Prostě a jednoduše dělám to, co mě baví, to, co mě naplňuje a v čem vidím svůj smysl života. Přeji si, abych Vám mohla předat kousek svého nadšení, své energie a kousek sama sebe. A stejně tak si přeji, abyste v mé práci našli i Vy svou zálibu, aby mé dekorace krášlily Váš domov a hřály na pohled Vaše srdce. Protože právě srdcem své výrobky dělám.

Od dětství jsem pořád něco dělala.

V 80. letech bylo na vesnici běžné, že bundy se šily, svetry pletly, čepice háčkovaly a ponožky se štěpovaly a téměř každá domácnost byla vyzdobená vyšitými nebo paličkovanými obrázky a háčkovanými dečkami. Samotnou mě to zajímalo, takže mě mamka postupně všechny techniky naučila (především štěpování ponožek, protože tohle opravdu dělat nechtěla, zatímco mě to bavilo).

V sedmé třídě jsem se dobrovolně přihlásila do kurzu paličkování. Taťka mi vyrobil za dřeva stojan a sehnal piliny, mamka ušila válec, koupili mi paličky a bavlnky a já jsem byla v sedmém nebi. Paličkovala jsem a paličkovala, vymýšlela jsem si vlastní motivy velikonočních vajíček a vánočních hvězd, mamce upaličkovala velikonoční košíček s vajíčky a nápis Vánoce a dokonce jsem naučila paličkovat i sestřenice. Měla jsem radost, když mé výrobky zdobily náš dům a když je pak chtěli i další lidé. Paličkování mě moc bavilo, ale v tu chvíli mě ještě vůbec nenapadlo, že bych se ručními pracemi mohla živit.

Jistá kreativní potřeba ve mně pořád žila dál, i když jsem skrz školu a učení neměla na tvoření tolik prostoru. Přesto jsem pořád vymýšlela, jak vhodně vymalovat a odekorovat vlastní pokoj, a to vesměs vždycky vlastními výrobky.

Časem přišlo na řadu první vlastní bydlení.

Byl rok 2008, když jsme si s tehdejším partnerem budovali náš vlastní byt. Po státnicích jsem měla 4 měsíce volna, než jsem nastoupila na doktorské studium, tak jsem prostě pracovala na bytě a fyzickou práci jsem si okamžitě zamilovala. Malovala jsem a natírala, přičemž práce byla za mnou hned vidět a já jsem z toho měla báječný pocit a ohromnou radost. To nadšení z rekonstruování mi zůstalo dodnes, protože kdykoliv přijdu do staršího domu, hned bych ho chtěla začít opravovat.

Když přišly na řadu dekorace, tak jsem opět začala tvořit. Obrázky na stěnu jsem si vytiskla z vlastních fotek přírody po cestě v USA a taky jsem se zase vrátila k paličkování. Tehdy jsem si své oblíbené vzory překreslila v notebooku, ať mám propracovanější předlohu, a taky jsem si vymyslela další vzory a různé barevné kombinace. Snažila jsem se do toho starého řemesla vnést současného ducha a upaličkovala jsem sady krásných a moderních vánočních hvězdiček.

O pár let později jsem objevila v knihkupectví knížku Beton od Maleny Skote.

Autorka v ní předváděla, jak vytvořit krásné dekorativní předměty z betonu. Už na první pohled jsem věděla, že bez téhle knížky domů nejdu. Ještě ten den jsem knížku celou pročetla a druhý den jsem už objednávala formy na srdíčka, vánoční ozdoby a květináče a vymýšlela jsem, jak udělat v květináči vzor a hned jsem si to i kreslila zase v notebooku. Pytel betonu jsem koupila ve stavebninách, bílý cement a barvivo na černý beton objednala na internetu.

A zase už jsem byla plná nadšení z tvoření a nemyslela jsem na nic jiného. Vyrobila jsem si sadu šedých a bílých srdíček a několik květináčů a misek. Dokonce jsem si založila „betonovací“ bedýnku, ve které jsem měla na jednom místě všechny potřeby a nástroje na betonování. I když jsem se poté roky nebetonovala, tahle bedýnka se vždycky stěhovala se mnou.

Každodenními povinnostmi a starostmi jsem byla však rychle vrácena do stavu, kdy na tvoření nebyl čas. Kreativní myšlení a činnost byly upozaděny záležitostmi jako práce, vztahy, svatba a manželství.

V roce 2013 jsme koupili starý dům.

Tady jsem se od prvního okamžiku cítila jako doma a nehledě na těhotenství jsem oškrábala v celém domě veškerou starou malbu a opravené zdi stihla ještě i vymalovala. V létě roku 2014 postupně přicházela v mém životě výrazná změna. Na mou vlastní prosbu jsem zůstala sama s tříměsíčním miminkem, s částečně opraveným starým domem, s obrovskou zahradou, s hypotékou, s mateřskou a s pár drobnýma úspor.

Tady jsem taky zjistila, jak se mění i můj postoj k životu. Ze dne na den jsem se ocitla mimo dav a začala si pomalu formovat vlastní úsudky, budovat vlastní rozumovou i citovou základnu, stejně tak jsem postupně objevovala sama sebe.

A přesně v téhle době se začalo probouzet mé kreativní já.

Během pár měsíců samoty jsem měla samovolně notebook i mobil plný obrázků a videí ručních výrobků, které jsem chtěla jednou zkusit vyrobit. A také dům bylo třeba přetvořit na domov. Neměla jsem finance na to, abych mohla dekorace a vybavení běžně koupit, a navíc jsem chtěla, aby můj dům byl opravdu autentický a vyjadřoval mě samotnou. Tak jsem opět začala tvořit.

Vzala jsem Matyho nafukovací míč a namotala na něj z bílé vlny první lustr. Během dvou týdnů jsem vyrobila lustry do celého domu, lampy i menší kuličky jako dekoraci. Měsíce jsem sbírala papírové roličky z toaletního papíru a vyrobila z nich věnec na stěnu. Z papírových kapesníků jsem si udělala pom-pom koule, z tvrdého papíru baňky na stromeček. Z letáků a vlny jsem udělala klubíčkový věnec, potom ještě druhý. Mezitím jsem si postupně obložila oranžové dřevěné schodiště kobercem, přemalovala dům, dva měsíce natírala trámky a desky na Matyho průlezku a pískoviště, přešila záclony, vysadila si okrasnou zahradu.

Když jsem se tenkrát při konverzaci rozvášnila, co jsem doma zase vytvořila, začínala jsem poprvé slýchat větu "no ty se musíš opravdu nudit". Přitom já jsem nenudila, já jsem se bavila a opravdu výborně.

Dokonce jsem si splnila menší sen, že budu mít všechny potřeby k mému tvoření hezky roztříděné na jednom místě. V jednom šuplíku všelijaké papíry, v druhém stužky, drátky a provázky, ve třetím polystyrenové koule a věnce a tak dále. Mamka se zbavovala starší komody a tak k mé velké radosti k "betonovací" bedýnce přibyla "kreativní" komoda.

A byla jsem šťastná a spokojená, tohle mě opravdu bavilo a dodávalo mi obrovské množství další energie. Byla jsem na opravdové dovolené, plné svobody, nápadů a tvoření. Bylo to nádherných dva a půl let.

Měsíc po návratu do práce jsem věděla, že chci podnikat.

Být zpátky v davu mi už nevyhovovalo, tam už jsem před narozením Matýska byla, necítila jsem se tam dobře a bralo mi to spoustu energie. Nechtěla jsem následovat „tohle musíš“ a „tohle nesmíš“, protože jsem sama nejlépe věděla a cítila, kudy chci jít a kam směřuju. Taky jsem v práci ztrácela samu sebe, neměla jsem čas na Matyho, dům, zahradu, ani na tvoření. Chtěla jsem jít vlastní cestou, ale neměla jsem jasnou představu, v jakém oboru. Taky jsem věděla, že když jsem zvládla miminko a dům sama fyzicky, psychicky i finančně, zvládnu rozjet i svou vlastní firmu.

Po dvou a půl letech v práci jsem dala výpověď, i za cenu toho, že budu zase otáčet každou korunu, a od února roku 2019 jsem začala opět volně dýchat a řešit své podnikání. S čistou hlavou jsme s kamarádem rozjížděli vlastní projekční kancelář, přesto se snad všechno stavělo proti mně. Cítila jsem, že chci zase tvořit, zase už se rojily fotky a návody na výrobky v mém mobilu.

V dubnu 2019 jsme s Matym a mými rodiči jeli na dovolenou do Německa.

Procházela jsem se sama nádhernými vinicemi, nikde nikdo, bylo už krásně teplo a slunečno a mě se pomalu zmocňovala nezlomná jistota, že tvoření je to, co chci opravdu dělat. Hlavou mi začaly lítat miliony nápadů, co bych chtěla, mohla a uměla vytvořit.

Po příjezdu domů jsem vběhla do papírnictví a stavebnin, nakoupila materiál, poslechla jsem svou intuici a srdce a začala opět motat lustry a lampy a betonovat srdíčka a květináče. "Kreativní" komoda se rychle zaplnila všemi možnými motouzy a přízí na motání koulí.

Najednou všechno zapadlo do sebe a dávalo svůj smysl. Věděla jsem, že když už jsem v životě zvládla tolik věcí překonat, zvládnu i tohle. Tvoření si mě i přes různé životní etapy vždycky zase našlo.

Teď stojím na svých vlastních nohou se svou značkou rukodělných výrobků Creanika.

Až dnes jasně vidím, že když mám opravdu čistou hlavu a dávám věcem volnější průběh, mám tím pádem taky spoustu vnitřní síly a energie a tehdy mám v sobě i největší prostor na probouzení své kreativity a dělám to, co miluju. Prostě tvořím. Větu "ty se musíš fakt nudit" slýchávám opět na každém rohu a já se náramně ráda takhle "nudím".

Ať už motám koule nebo odlévám beton, dělám to srdcem a prioritou pro mě je, aby Vy jste z mých výrobků měli radost a aby Vás těšily. Každý jsme individuální, proto i já individuálně a lidsky přistupuju ke každému z Vás a moc ráda Vám v rámci svých možností vyhovím ve Vašich konkrétních představách a zhotovím výrobek Vám na míru. A taky už se na spolupráci s Vámi moc těším :-).

 

Děkuji, že jste chtěli poznat mě a mou cestu k Vám. Mějte se moc krásně a rozjasněte si i Vy Vaše srdce!

 

Veronika Minářová, alias Creanika